V dnešní době je podle mého názoru automobil opravdu hodně nepostradatelný. Já sama jsem si řekla, že kdybych neměla automobil, tak bych byla opravdu hodně nešťastná. Také bych byla smutná. Samozřejmě, že bych taky nevěděla, jak bych se potom dostávala do práce. Já totiž pracuji ve vedlejší vesnici. Není to přímo úplně ta první vesnice od té mé vesnice, je to až druhá vesnice od té mé vesnice, kde žiji a myslím si, že autobus tam jezdí opravdu hodně málo. Protože si vzpomínám, když jsem tam začínala jezdit autobusem, tak jsem vždycky musela jet o hodinu dříve.

Buďto bych přijela o hodinu dříve do zaměstnání anebo o dvacet minut později. A abych přijela později, tak to už jsem si samozřejmě nemohla vůbec dovolit. Takže vlastně jsem měla každý den hodinu navíc, bohužel jsem to neměla ani proplacené. Tohle mě opravdu hodně vadilo, ale co už, co jsem měla dělat. Samozřejmě, že jsem si potom udělala řidičské oprávnění na automobil skupiny B. Chtěla jsem potom do zaměstnání jezdit automobilem. Jenomže až po půl roce. Protože první půlrok jsem šetřila na řidičské oprávnění a potom na nějaké levné auto. Později, když už jsem chodila šest let do práce, tak jsem si potom koupila úplně zbrusu nový automobil.

Sice ano, neuměla jsem s ním moc řídit, protože je to bylo SUV, ale řekla jsem si, že je to pořád lepší než mít nějaký starý automobil. První automobil jsem koupila ani ne za sedmdesát tisíc korun. Byl už takové zrezivělý a byl z třetí ruky, mě tohle ale nevadilo. Řekla jsem si, že když tohle je pro začátek na vyježdění, že tohle úplně stačí. Nakonec se mi také podařilo tohle staré auto prodat alespoň za deset tisíc korun. Takže alespoň něco se mi vrátilo. A jsem ráda, že jsem si konečně už mohla pořídit úplně zbrusu nový automobil. Tohle byl vždycky můj sen, ale vždycky jenom za takovou cenu, abych na to měla a aby mi potom na úctě nechyběly finance.